Druhá etapa. Z Turecka pěšky. Jak jsme včera skončili, tak dneska to bylo totální improvizace. Ráno o půl sedmé volala Terka, že nám přes hranice do Turecka nepustí celní správa auto s koly. Nastala tedy zásadní otázka, jak se dostat do 200 kilometrů vzdáleného přechodu Karadere s Bulharskem, kde na nás čekají Patas s Terkou. Nejdřív ráno taxi a zpět na letiště. Tam varianta č. 1 – letecky do Bourgesu nic neletělo, varianta č. 2 – busem 5 hodin – zamítnuto, varianta č. 3 – taxi na hranici. Tam proběhnout do EU, konečně sednout na kolo a jet – jednohlasně odsouhlaseno. V deset hodin jsme přijeli taxíkem na hranice a pěšky jsme přešli přechod hranic. Za hranicemi konečně na kolo! Jelikož byl ale plán v Turecku začít celou tour, tak jsme se vrátili na kolech zpět do Turecka. Po všech kontrolách (cca 10 minut) a jedné fotce jsme potřetí zdolali hranice.
Podle výrazů celníků, jít počtvrté, tak bychom dostali do pasu asi razítko nežádoucí. Proto jsme to od hranic začali směřovat na ubytování. Po 100 km jsme se zdárně dostáli do Sozopolu, kde přečkáme i zítřejší den. V plánu je totiž okruh kolem Sozopolu. Pak najedeme na náš plán celé tour.
Třetí etapa. Defekty, psi a Olinův dresový skandál.
Dopoledne proběhlo v klidu – pláž, kávička, lehká chůze po městě. Prostě takový ten warm‑up, který by si dal i cyklista po těžké noci. Jenže to byla jen tichá předehra k odpolednímu masakru.
Odpolední etapa o délce 106,5 km a nastoupaných 1100 metrů začala slibně.
Ale už po pár kilometrech bylo jasné, že tohle není sport – tohle je extrémní disciplína, kterou by UCI okamžitě zakázala.
Trať připomínala spíš bojové cvičiště, kde asfalt existuje jen jako legenda.
Výmoly útočily ze všech stran, defekty padaly jak na běžícím pásu a morálka se držela jen silou vůle a kofeinu.
A pak domácí publikum – místní trenéři psů. Tihle čtyřnozí ultras se rozhodli, že etapa nebude jen o wattech, ale i o sprintu o holý život.
Ztráta dne: jedny kalhoty.
Zisk dne: respekt smečky.
A teď k největšímu skandálu dne: Olin měl prát dresy. A vyprdnul se na to.
Tým tak nastoupil do etapy v dresové situaci, která by se dala označit jako „aroma pekla“. Někteří experti tvrdí, že to dokonce zvýšilo výkon – psi prý útočili o něco méně.
Závěr?
Etapa dokončena.
Tým žije.
Dresy smrdí.
A v neděli pokračujeme, protože sport je sport a šílenství je šílenství..
Čtvrtá etapa. Pobřežní pohoda a konec „aroma teroru“.
Čtvrtý den naší balkánské expedice se nesl ve znamení zasloužené pohody a mořského vzduchu. Po etapách z minulých dnů nám dnes místní trenéři vyhlásili pauzu, a tak jsme si jeli čistě své vlastní, pohodové, tempo.
V plánu byla 85 kilometrů dlouhá trasa ze Sozopolu do Sveti Vlasu, která lemovala pobřeží Černého moře.
Kontrasty bulharských silnic: u moře za odměnu, ve vnitrozemí boj. Dnešek nám to ukázal v plné parádě. Čím blíže jsme byli k pobřeží a turistickým resortům, tím lepší silnice byly. Jízda pěkně utíkala a člověk se mohl kochat výhledy na moře.
Jakmile jsme ale kvůli trase museli cuknout kousek dál od moře, realita nás rychle probrala. Stav vnitrozemských cest má k cyklistickému ideálu hodně daleko. Díry a záplaty prověřily jak náš materiál, tak naši trpělivost.
Do cíle jsme ale dorazili bez ztráty kytičky (bez defektu).
Velký den pro celý tým: Olin vypral!
Ubytování ve Sveti Vlasu se ukázalo jako absolutní jackpot. Nejenže bylo na pohodu, ale na ubytování na nás čekal spotřebič dne – funkční pračka.
Tímto oficiálně oznamujeme, že dnešním dnem skončil aroma teror! Olin se chopil svého úkolu, naházel propocené dresy do bubnu a po několika dnech z nás zase budou zítra voňaví cyklisté. Venku panovala příjemná teplota, tak jsme rozpálili gril, poseděli na čerstvém vzduchu, doplnili spálené kalorie a zregenerovali nohy.
Bilance 4. dne:
Trasa: Sozopol ➔ Sveti Vlas
Ujeté kilometry: 85 km
Největší úspěch: Vyprané dresy
Baterky máme dobité, dresy schnou na šňůře a zítra pokračujeme dál.
Pátá etapa. Prach, kamení a těžký terén.
Pátá etapa tour prověřila naši fyzičku i psychickou odolnost. Trasa ze Sveti Vlas do Balčiku slibovala krásné výhledy na pobřeží, ale zadarmo nám nedala vůbec nic.
Hned po výjezdu ze Sveti Vlas nás totiž zchladil – respektive pořádně rozpálil – 34 kilometrů dlouhý úsek v rekonstrukci. Prach, kamení a těžký terén si hned v úvodu vybraly svou daň v podobě jednoho defektu. Jakmile jsme zkrotili tuhle rozbitou vložku, čekal nás zbytek dlouhé, 140 km porce kilometrů.
Konečná bilance dne mluví za vše:
Vzdálenost: 140 km
Převýšení: téměř 1700 metrů
Podmínky: Spalující vysoké teploty, které z každého brdku udělaly osobní saunu.
Do cíle v Balčiku jsme dorazili sice unavení, ale šťastní, že jsme to v tom horku zvládli. Večerní program byl pak jasně daný – po náročném asfaltu i šotolině dostaly přednost naše stroje a proběhl velký servis kol.
Šestá etapa.Bouřkový start.
Bouřkový start, rumunská hranice a setkání s místními „trenéry“.
Šestý den naší tour nás zavedl za hranice Bulharska. Čekala nás 115 kilometrů dlouhá etapa z Balčiku do rumunské Constanty.
Ranní budíček a plány na brzký start musely jít stranou. Nad Balčikem se totiž přehnala vydatná bouřka, tak jsme start dnešní porce kilometrů o něco posunuli. Jakmile se vyjasnilo, šlápli jsme do pedálů. Po včerejším pekle na šotolině a rozbitých cestách nás dnes čekala cyklistická odměna – hladký asfalt, žádný defekt. Během dne jsme úspěšně protnuli hranice a vjeli do Rumunska. Průjezd rumunským venkovem nám ale přinesl i jedno specifické zpestření – místní fauna nás nenechala ani na chvíli polevit v koncentraci. Venkov nás totiž přivítal v doprovodu čtyřnohých „trenérů cyklistů“ – místních psů. Po 115 kilometrech jsme úspěšně dorazili do Constanțy. Počasí vydrželo, nohy fungovaly a nálada v týmu byla po plynulé etapě skvělá, večer grilování s posezením..
Rumunsko – den sedmý.
Rychlá etapa z Constanty do Tulcei a inspirativní setkání na cestě.
Sedmý den našeho evropského dobrodružství nás zavedl z pobřežní Constanty až do Tulcei, vstupní brány do Dunajské delty. Čekala nás jedna z nejdelších etap celé výpravy, ale nakonec se proměnila v den plný rychlosti, pohody a silných zážitků.
Na tachometru přibylo 140 kilometrů a nastoupali jsme téměř 950 výškových metrů. Díky kvalitnímu asfaltu, příznivému profilu trasy a skvělé spolupráci v balíku jsme však drželi vysoké tempo od startu až do cíle. Výsledkem byla parádní průměrná rychlost 32 km/h, která mluví sama za sebe.
Ani dnes jsme se nevyhnuli technickým komplikacím. Dva menší defekty sice na chvíli přerušily naši jízdu, ale rychlý servis nás nezpomalil na dlouho a brzy jsme opět ukrajovali další kilometry směrem na sever.
Setkání, které dodává energii
Nejsilnější moment dne nepřinesly kilometry ani výkony, ale člověk, kterého jsme potkali na trase. Seznámili jsme se s Mariem Dieringerem, poutníkem, který absolvuje mimořádnou cestu na podporu projektu Trees of Memory.
Jeho mise pomáhá lidem vyrovnat se se ztrátou blízkých a zároveň upozorňuje na význam péče o duševní zdraví. Setkání s člověkem, který dokáže spojit sportovní výkon s tak silným poselstvím, bylo obrovskou inspirací a připomínkou, že každá cesta může mít hlubší smysl.
Do Tulcei jsme dorazili příjemně unavení, ale s pocitem skvěle odvedené práce. Následovala zasloužená regenerace – doplnění energie při pořádné pizzové hostině a odpočinek u fotbalového zápasu.
Další etapa je za námi. Nohy stále drží, morálka je vysoko a zítra pokračujeme dál vstříc novým kilometrům.
Osmá etapa. Tři státy, hraniční maraton a moldavské „krátery“.
Osmý den naší tour byl na papíře jasnou výzvou, v realitě se ale proměnil v opravdovou zkoušku trpělivosti i cyklistické techniky. Dnešní etapa nás totiž provedla hned třemi různými státy, nabídla 130 kilometrů v sedle a prověřila naše nohy na 1000 metrech převýšení.
Vyrážíme brzy ráno z rumunské Tulcey. První kilometry směr Isaccea utíkají rychle. V Isaccii se naloďujeme na trajekt přes Dunaj, který nás přepravuje do ukrajinské Orlivky. Přechod řeky je zároveň pomyslnou branou do úplně jiného světa, minimálně co se týče administrativy. Ukrajina byla v našem itineráři sice jen krátkou, třicetikilometrovou spojkou, ale zdržela nás ze všeho nejvíc. Důkladná, precizní a nekompromisní kontrola jak při vstupu do země, tak při jejím opuštění, nás stála drahocenný čas. Hodiny neúprosně běžely a s nimi i naše naděje, že stihneme sledování zápasu našich kluků na mistrovství světa. Improvizace zvítězila a první poločas jsme zvládli sledovat přímo na trase.
Po opuštění Ukrajiny nás přivítalo Moldavsko a cílové město Cahul. Pokud jsme si mysleli, že to nejhorší máme za sebou, tak nás tamní silnice rychle vyvedly z omylu. Povrch cest by se dal popsat dvěma slovy: kráter za kráterem. Kvůli zdržení na hranicích dojíždíme do Cahulu s velkým časovým skluzem. Následuje rychlá večeře ve městě. Zítra nás totiž čeká závěrečná a vůbec nejdelší etapa celé tour. Drže nám palce, jdeme do finále!
Devátá etapa. Pekelné moldavské finále.
Plán zněl jasně: dorazit z Cahulu do Kišiněva – do cíle celé naší tour. Realita? Extrémní cyklistika v té nejčistší podobě, která prověřila zbytky našich sil. Letošní itinerář si pro nás, na samotný závěr, schoval pořádně hořkou, ale zároveň cyklisticky „výživnou“ pilulku. Tradiční nepsané pravidlo, že závěrečná etapa bývá spíše symbolická, krátká a za odměnu, letos vzalo za své. Naši traséři se rozhodli pro experiment, který nám v nohách zůstane ještě hodně dlouho, když se spojí 170 kilometrů délky, téměř 1 900 metrů převýšení, spalující teploty. K tomu stav moldavských vozovek, který se dá popsat jediným slovem – tristní: Pak máte zaděláno na královskou etapu. Moldavsko jako země ale rozhodně nezklamalo. Naopak! Přivítalo nás neuvěřitelně přívětivou atmosférou a pro unavené cyklisty je to hotový ráj. Levné jídlo, skvělé pití a dostupné ubytování nám ty náročné kilometry v sedle výrazně kompenzovaly. Po projetí pomyslnou cílovou páskou v hlavním městě Kišiněvě, ale nebyl čas na žádné velké vysedávání. Okamžitě se rozjel nacvičený logistický koncert: sbalit věci a naložit kola do auta. Náš tým se totiž v cíli rozdělil. Terka s Paťasem hned po naložení sedli do auta a vyrazili na dlouhou cestu směr domov. Zbytek výpravy zůstává v Kišiněvě a zasloužený návrat k domovu nás čeká v sobotu letecky.
Obrovské DÍKY patří našemu supportu!
Letošní (a nejen letošní) úspěch by byl absolutně nemožný bez dvou lidí. Terko a Paťasi, obrovské poděkování! Váš support, trpělivost, doplňování bidonů, podpora a zázemí na trati – to všechno bylo i letos naprosto bezchybné.
Kompletní statistiky, a celkové hodnocení celé letošní tour vám přineseme v nejbližších dnech. Děkujeme, že jste byli s námi a sledujte nás dál!
